Křehké zbrojní příměří: Thajsko a Kambodža na pomezí míru a neukončené minulosti

Nedávné události na hranicích Thajska a Kambodže opět připomněly existenci trvalého konfliktu, který, ačkoli svou intenzitou nepatří mezi globální hrozby, má zásadní a dlouhodobé důsledky. Situace z prosince ukázala, že přes více než stoletou historií koloniálních dohod a nepřeberné množství diplomatických jednání zůstává spor o určité úseky hranice otevřený a minulost zde stále může přinášet tragédie, přičemž nacionalismus na obou stranách ztěžuje hledání vzájemného porozumění.

V našem vánočním článku „Válka o minulost: Jak spor mezi Thajskem a Kambodžou nadále přináší oběti“ jsme se podívali na historické kořeny tohoto napětí. Zmiňovali jsme francouzské smlouvy z let 1904 až 1907, nejednoznačné mapy, které byly spíše výsledkem kancelářské práce než skutečné výzkumné akce v terénu, a také spor o chrám Preah Vihear, který se stal symbolem, jenž slouží více jako politická zbraň než jako náboženská památka. Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora z let 1962 a 2013 sice formálně postavilo chrám na stranu Kambodže, avšak nedokázalo utišit emocionální bouře ani nacionalismus na obou stranách hranice.

Situace z prosince byla dalším důkazem, že historické křivdy nejsou minulostí. Tento konflikt, který propukl poté, co došlo k sérii vojenských incidentů na hraniční čáře, se rychle proměnil v otevřené boje, jež zahrnovaly nejen dělostřeleckou palbu, ale i raketové údery a akce thajského letectva. Výsledkem byl tragický počet mrtvých vojáků a civilistů, stovky zraněných a masové vysídlení obyvatelstva z obou stran. Odhaduje se, že téměř milion lidí musel opustit své domovy dočasně, což pouze prohloubilo humanitární situaci v oblasti.

Zatímco thajská vláda označila hektické boje za „reklamaci okupovaných oblastí“ a zdůraznila potřebu chránit suverenitu, kambodžská strana poukazovala na porušení mezinárodního práva a ohrožení civilního obyvatelstva. Oba pohledy se v médiích potkávaly s obdobnou intenzitou jako samotní vojáci během konfliktů. Základním problémem však zůstával spor o nejasně určenou hranici a politická nutnost prezentovat sílu doma, což dále podporovalo nacionalismus a napětí mezi národy.

Po třech týdnech intenzivních střetů došlo k zásadní změně. Dne 27. prosince 2025 se setkali ministři obrany obou zemí na hraničním přechodu v provincii Chanthaburi, což vedlo k dohodě o okamžitém příměří, zmrazení frontových linií, zákazu přesunů vojenských sil a zapojení se do odminování postižených oblastí. Součástí dohody bylo i navrácení 18 kambodžských vojáků, kteří byli zajati během letních událostí. K tomu skutečně došlo ještě před koncem roku, avšak stíny minulosti nadále visí nad budoucností obou zemí.

Důležitou roli při dosažení příměří sehrála mezinárodní diplomacie. Tlak na obě strany vyvíjely Čína, Spojené státy a ASEAN, přičemž klíčová byla především čínská role a iniciativy z Kuala Lumpuru. Příměří tedy nebylo výsledkem smíření, nýbrž kombinací únavy, ekonomických obav a mezinárodního nátlaku, který zdůraznil, že situace na hranici Thajska a Kambodže může mít dalekosáhlé důsledky pro stabilitu v regionu.

I po podpisu dohody však napětí i nadále přetrvávalo. První dny ledna přinesly vzájemná obvinění z porušování příměří. Kambodža upozornila, že thajské jednotky fakticky anektovaly spornou vesnici Chouk Chey v provincii Banteay Meanchey, kde byly instalovány ostnaté dráty, kontejnery s thajskými vlajkami a docházelo k zásahům do civilní zástavby. Bangkoku tato obvinění popřel s tím, že se jedná o „vždy thajské“ území, které bylo dříve pod kontrolou kambodžských jednotek, čímž se vyostřila atmosféra na obou stranách hranice.

Nejvážnějším testem příměří se stal incident z 6. ledna 2026. V oblasti Chong Bok, v takzvaném Smaragdovém trojúhelníku, který se nachází na hranicích Thajska, Laosu a Kambodže, došlo k minometné palbě, jež zasáhla thajskou pozici a zranila jednoho vojáka. Thajská armáda tento incident označila za jasné porušení příměří, na což thajský premiér Anutin Charnvirakul veřejně pohrozil odpovědí, což by mohlo vést k dalšímu eskalování násilí na jihoasijských hranicích.

Kambodža reagovala opatrně a její postoj se postupně měnil – od přiznání „operační chyby“ po tvrzení, že šlo o výbuch hromady odpadu, během nějž byli zraněni také dva kambodžští vojáci. I když vyšetřování zůstalo nejasné, obě strany tentokrát využily mechanismy pro hraniční koordinaci a incident se nedostal do další fáze vojenských akcí. Tato zdrženlivost byla možná nejvýznamnějším signálem, že obě vlády rozumí riziku další eskalace a následným dopadům na humanitární situaci v oblasti.

K 8. lednu příměří stále drží – ačkoli křehce. Čína je nazývá „postupně implementovaným“ a vyzývá obě strany, aby trvalý klid zbraní byl udržen. Hun Sen, bývalý kambodžský premiér, který si stále zachovává značný politický vliv, potvrdil závazek své země k mírovému řešení. Současně probíhají přípravy na znovuzahájení činnosti společného hraničního výboru, jenž by měl řešit otázky demarkace hranic, aby se předešlo dalším konfliktům a vojenským incidentům na hranicích Thajska a Kambodže. Kambodža navrhla, aby se tento výbor sešel ještě v tomto měsíci v Siem Reap.

Humanitární situace se pomalu stabilizuje. Část vysídlených obyvatel se vrací zpět domů, školy a trhy opět začínají fungovat. Ekonomické škody však zůstávají významné. Uzavřené hranice narušily obchodní toky, kambodžské továrny čelí nedostatku paliva a problémy se dodavatelskou sítí a místní ekonomiky budou potřebovat dlouhou dobu na zotavení, což dále komplikuje celkovou situaci v oblasti.

Současné uvolnění napětí na hranici mezi Thajskem a Kambodžou není důvodem k oslavě, ale spíše k úlevě. Příměří samotné neřeší jádro konfliktu: nejasně vymezené hranice, politickou manipulaci s historickými otázkami a nacionalismus, který proměňuje historické památky a mapy na nástroje moci. Dokud se minulost nenajde společná cesta k řešení prostřednictvím dialogu a právně jasné dohody, zůstává tu riziko, že se situace znovu změní v násilí, což může vyústit v další humanitární krizi.

Tento konflikt je důkazem, že historie není pouze záležitostí akademických knih. Je živá a má moc v momentu, kdy se stává nástrojem pro mocenské cíle. A proto je každý den trvání příměří cenný – ne jako ukončení kapitoly, ale jako příležitost, aby se historie nepřeklopila do dalšího příběhu o násilí mezi Thajskem a Kambodžou.