Obchod s nadějí matek: Slibované adopce končily tragédií dětí

Představte si, že se nacházíte na konci 19. století v Hamburku. Jste žena z chudších vrstev a čekáte dítě bez manžela. V té době byla společnost velmi nepříznivá k svobodným matkám. Takový stav znamenal nejen ostrakizaci, ale i ztrátu zaměstnání, vyloučení z rodiny a chudobu, která ohrožovala jak život matky, tak dítěte. Tento osud se teď nebezpečně blíží i vám. Cítíte obrovský strach a nemáte nikoho, komu byste se mohla svěřit. Vaší jedinou nadějí se zdá být žena, známá jako andělíčkářka ze St. Pauli, Elisabeth Wiesová. Když zaklepete na dveře skromného bytu v jedné z nejchudších čtvrtí Hamburku, v ruce držíte peníze, které jste připravila na „pomoc“. Vaše srdce bije rychle, protože víte, že nejste první ani poslední, kdo hledá útočiště u Elisabeth.

Elisabeth se narodila 1. července 1853 v Bilshausenu v Německu. Pocházela z chudobné rodiny a několik let pracovala jako porodní bába či zdravotní sestra. Brzy zjistila, že existuje poptávka nejen po pomoci při porodu, ale také po ilegálních potratech. Sama se stala svobodnou matkou a na vlastní kůži poznala, jak těžko byla v té době se ženami v podobné situaci zacházeno. Zvednout se a pracovat, když máte dítě, bylo stěží možné. Je třeba mít na paměti, že pracovní doba tehdy běžně trvala 12 hodin. Ilegální interrupce se tak staly pro Elisabeth nečekaným zdrojem příjmů.

Najít si partnera jako svobodná matka bylo velmi obtížné. Po několika letech se však Elisabeth provdala. Očekávala, že manželství jí zajistí lepší životní podmínky, ale brzy zjistila, že realita je poněkud jiná. Její manžel byl kotlář v přístavu, což byla náročná a špatně placená práce. Většinu jeho platu prohrál v krčmě, a to, že doma nejsou peníze na jídlo, ho zcela nezajímalo. Elisabeth se ho dvakrát pokusila zbavit – jednou mu dala do jídla jed, podruhé se pokusila použít jeho břitvu na jeho krk, když spal. Ani v jednom případě však neuspěla a skončila místo toho ve vězení.

Po svém propuštění žila sama s dcerou Paulou, kterou nutila k prostituci, aby si zajistila další příjem. Historické doklady zachovaly inzerát, který vysílala v hamburských novinách: Mladá dáma hledá ušlechtilého muže, který jí poskytne podporu ve výši 30 marek, s vděčnými splátkami. Paula se po určité době dokázala matce vymknout a odplula do Anglie, ale brzy zjistila, že je těhotná, a po několika měsících se vrátila do Hamburku, kde krátce na to porodila syna.

V té době již matka našla nový způsob výdělku. Nabízela ženám, které přivedly na svět nechtěné dítě, možnost zprostředkování falešné adopce. Slíbila, že jejich dítě se bude mít dobře u bohatých bezdětných párů, toužících po dítěti. Suma, kterou inkasovala, byla v té době velmi vysoká a děti, které se k ní dostávaly, rozhodně nebyly z nejchudších částí společnosti. Jejich matky ovšem byly ve velmi těžké situaci, psychicky vyčerpané a bez možností racionálně se rozhodnout. Jinak by se jistě zamyslely nad tím, odkud Elisabeth získala kontakty na rodiny z vyšší společnosti. V zoufalství důvěřovaly ženě, která slibovala, že jejich dítě bude mít zajištěnou péči v milující rodině.

Elisabeth se ovšem vůbec nesnažila hledat adoptivní rodiny. Děti, které jí svěřily, jednoduše otrávila, uškrtila nebo utopila a poté spálila jejich tělíčka v kamnech. Když se Paula vracela domů, těhotná a doufající v pochopení od matky, která zažila to samé, byla její představa maximálně vzdálená od reality. Po vyčerpávajícím porodu se na chvíli uložila k spánku a Elisabeth využila její nedbalosti – bezprostředně po porodu maličkého chlapečka utopila ve džberu a stejný osud potkal i její vnuka. Příběh Elisabeth Wiesové je varovným příkladem toho, jak nedostatek sociální pomoci vedl k tragickým činům.

Zlom nastal v okamžiku, kdy se jedna z Elisabethiných klientek vrátila s tím, že jí matka nabízela možnost vzít si dítě zpět. Elisabeth však odmítla poskytnout jakékoli informace o údajných rodinách, které měly dítě adoptovat. Nešťastná matka se však nehodlala vzdát. Do vyšetřování se brzy zapojila policie, která v bytě Elisabeth našla morfium a různé jedy. V říjnu 1904 proběhl soud, kde také svědčila Paula. Její výpověď byla naprosto otřesná, a stala se součástí veřejné diskuse o stigmatizaci svobodných matek a jejich náročném postavení v tehdejší společnosti.

Soudkladně uznal Elisabeth Wiesovou vinnou z vraždy pěti dětí a rozsáhlých podvodů. Oznámil jí trest smrti, který byl vykonán 2. února 1905 gilotinou. Její příběh je o to více znepokojivý tím, že sama poznala na vlastní kůži, jaké to je být svobodnou matkou ve společnosti, která takové ženy opovrhovala. Jakkoli se může zdát, že tlak společnosti a nedostatek sociální podpory vedl k jejímu šílenému chování, nelze však zapomínat, že tisíce žen ve stejných podmínkách dokázaly zachovat morální a etické hodnoty. Není tedy možné jednoduchost následků činů Elisabeth Wiesové svádět na krutost systému, i když ten sám byl nesporně brutální.