Magda Vášáryová: Život jako velkolepý scénář

Malebné městečko Banská Štiavnica, kde se historie elegantně mísí s hornickými tradicemi, přivítalo Magdalénu Vášáryovou, známou jako Magda, 26. srpna 1948. Vyrostla v rodině učitele Jozefa Vášáryho a jeho manželky Hermíny Schmiedové, která měla německé kořeny. Tento kulturní a jazykově bohatý domov obohatil život nejen Magdy, ale také její starší sestry Emílie. Matka s dětmi konverzovala v němčině, což ve značné míře přispělo k Magdově jazykové zdatnosti. Dětství strávené v tomto středověkém skvostu Slovenska, obklopeném přírodními krásami, podnítilo její lásku k historii a kráse, což později ztvárnila ve své knize „Krátke listy jednému mestu“.

Na své školní léta vzpomíná s hrdostí, neboť je strávila na matematicko-fyzikálním gymnáziu v Bratislavě. Zde se prokázal její talent nejen v oblastech přírodních věd, ale také v sociálních oborech. V období let 1966 až 1971 studovala sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, což jí poskytlo cenný analytický pohled na společnost. Začala se projevovat její zvědavost po poznání – Magda byla nejen krásnou dívkou, ale také myslitelkou, která se nebála klást otázky týkající se podstaty života a hodnot. Její vzdělání také ovlivnilo její pozdější působení jako diplomatka a obhájkyně ženských práv.

Její herecká kariéra se započala trochu nečekaně, když v pouhých patnácti letech ztvárnila malou roli ve filmu „Senzi mama“ z roku 1963. Tento nenápadný vstup do filmového světa jí otevřel cestu k mnohem větším příležitostem. O čtyři roky později, v roce 1967, došlo k jejímu skutečnému průlomu, když ji režisér František Vláčil obsadil do titulní role v legendárním snímku „Marketa Lazarová“. Tento epický film, natočený podle románu Vladislava Vančury, ji postavil na vrchol československé kinematografie. Její výkon jako nevinné dívky v drsném středověkém prostředí byl tak působivý, že se stala symbolickým obrazem krásy a křehkosti. Tento úspěch také nastínil její schopnost ovlivnit kulturní přínos v československém filmu.

Následovaly další role, které ukázaly její hereckou všestrannost. V roce 1968 hrála Dominiku ve filmu „Zbehovia a pútnici“, v roce 1970 se objevila jako Mahulena v „Radúz a Mahulena“ a o rok později ztvárnila princeznu Slavěnu v pohádce „Princ Bajaja“. Tato pohádková a historická ztvárnění posilovaly její postavení jako herečky, která dokázala oživit jak romantické, tak dramatické momenty. V sedmdesátých letech se objevila v adaptaci Dvořákovy opery „Rusalka“ (1977), kde kombinovala svůj jedinečný hlas s dramatickým projevem a přinesla tak nový pohled na klasické dílo; její talent v herectví a hudbě posílil její reputaci jak v československé kinematografii, tak na divadelních prknech.

Osmdesátá léta představovala vrchol jejích filmových úspěchů. Ve snímku „Postřižiny“ (1980) od Jiřího Menzla ztvárnila Marju, manželku správce pivovaru, a přinesla roli plnou humoru a lidskosti. Tento film se stal kultovní součástí české nové vlny a následně se objevila i v dalších významných snímcích. Mezi ně patří „Temné slunce“ (1980) jako Kris, „Noc smaragdového měsíce“ (1984) jako Slávka, „Tichá radosť“ (1985) jako Soňa a „Lev s bílou hřívou“ (1986) jako Calma Veselá. Její herecká kariéra v této době byla tak výrazná, že se stala vzorem pro mladé herečky a symbolizovala sílu ženských postav ve filmu.

Pokračovala v úspěšné spolupráci s významnými režiséry, například v „Zkrocení zlého muže“ (1986) jako Tereza Buriánová, „Južná pošta“ (1987) jako Mária Jurkovičová, „Svět nic neví“ (1987) jako Jiřina Steinová, „Evžen Oněgin“ (1988) jako Taťána a „Súkromné životy“ (1990) jako Elena. Tyto filmy nejen ukázaly její herecký talent, ale také reflektovaly změny v československé společnosti během období totality, a její role v nich otevíraly diskuse o ženských právech a postavení žen v kultuře. V roce 1988 jí byl udělen titul zasloužilá umělkyně, což bylo důkazem jejího zásadního přínosu k české kultuře.

Vedle filmového plátna se pravidelně objevovala na divadelních prknech – v Divadle Na korze, Nové scéně v Bratislavě a Slovenském národním divadle (1983–1990). Její jevištní charisma bylo stejně ohromující jako ve filmech, kde spojovala dramatický talent s intelektualitou, což z ní činilo ikonickou postavu v oblasti československé kinematografie.

Sametová revoluce v roce 1989 přinesla změny nejen celému Československu, ale také Magdině kariéře. Z herečky se stala diplomatka. V letech 1990–1993 zastávala pozici velvyslankyně ČSFR v Rakousku, kde čelila složitostem spojeným s rozdělením federace. Během této diplomatické cesty žila ve Vídni se svými dcerami, zatímco její manžel zůstal v Bratislavě. Aktivně prosazovala finanční podporu pro diplomatky, k čemuž jí asistovali Václav Havel a Jiří Dienstbier, a jejím cílem bylo podpořit nejen mezinárodní vztahy, ale i práva žen v diplomacii.

Po návratu do vlasti založila Slovenskou společnost pro zahraniční politiku (SFPA), kde působila jako ředitelka v období 1993–2000 a od roku 2020 je čestnou předsedkyní. V roce 1998 zakládala Občianske oko, organizaci, která dohlíží na volby. V letech 2000–2005 byla velvyslankyní Slovenska v Polsku, čímž posílila diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi. Její znalost sedmi jazyků – češtiny, němčiny, angličtiny, ruštiny, polštiny, srbochorvatštiny a francouzštiny – se stala klíčovým faktorem pro úspěch v diplomatické dráze, stejně jako její schopnost podporovat ženská práva v rámci mezinárodních vztahů.

V říjnu 2024 jí byl udělen čestný doktorát na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity za její přínos mezinárodním vztahům a diplomacii. Tento titul zdůrazňuje, jak její činnost přesahuje hranice umění a vstupuje do sféry vědecké a společenské angažovanosti, což ji činí vysoce respektovanou osobností v oblasti sociologie a mezinárodních vztahů.

Politická dráha Magdy se rozběhla v roce 1999, kdy se jako nezávislá ucházela o prezidentský úřad na Slovensku. I když získala 6,6 % hlasů, stala se první ženou, která se dostala do této pozice. Přestože ve volbách neuspěla, otevřela cestu mnoha dalším ženám v politice a stala se tak vzorem pro ženy usilující o politickou angažovanost.

V roce 2005 se stala státní tajemnicí ministerstva zahraničních věcí ve vládě Mikuláše Dzurindu a vstoupila do strany SDKÚ-DS. V období 2006–2016 byla poslankyní Národní rady SR, což se jí podařilo obhájit i v roce 2010. V tomtéž roce se ucházela o post primátorky Bratislavy a skončila na druhém místě, čímž opět prokázala, jak důležitá je angažovanost žen ve veřejné sféře.

V roce 2013 se rozhodla vystoupit z SDKÚ-DS společně s Lucií Žitňanskou a Miroslavem Beblavým, a od té doby pokračuje jako nezařazená poslankyně. Od tohoto roku vedla spolok Živena, kde modernizovala komunikaci a zajišťovala granty. Na CEVRO Institutu v Praze se věnuje výuce, kde sdílí své bohaté zkušenosti z oblasti diplomacie a politiky s novými generacemi studentů, a zaměřuje se přitom na důležitost znalosti sociologie pro pochopení společenských problémů.

Její názory na politická témata jsou často rozporuplné. Kritizovala vládu Roberta Fica, označila jeho voliče za „spodinu“ a „fašisty“. V roce 2022 se vyjádřila k cestě premiérů do Kyjeva během ruské invaze, kterou označila za „podivnou“. V prezidentských volbách 2024 podpořila Ivana Korčoka a v předchozích českých volbách v roce 2025 Petra Fialu a koalici SPOLU, čímž stále dokazuje svoji aktivní účast v politice.

Magdino osobní život není méně zajímavý než její kariéra. Narodila se v rodině s německými kořeny, její sestra Emília je také herečka a švagrem jí je herec Milan Čorba. První manželství uzavřela s hercem Dušanem Jamrichem, avšak to skončilo v roce 1977. Od roku 1980 do 2021 byla manželkou herce Milana Lasicu, se kterým má dvě dcery, Hanu a Žofii Lasicové. Její rodinné zázemí jí pomáhalo překonávat obtíže, s nimiž se potýkala v umělecké i politické sféře.

Rodinná stabilita jí pomáhá vyrovnat se s výzvami, které její kariéra přináší. Ve veřejných rozhovorech se často zmiňuje o obtížích, které ženy čelí v rovnováze mezi rodinou a pracovními závazky, zdůrazňující potřebu širších možností pro ženy v moderním světě a boj za ženská práva ve společnosti.

Magdino úsilí a přínos nebyly nikdy přehlíženy. V roce 1988 získala titul zasloužilá umělkyně, v roce 2017 byla vyznamenána Výroční cenou AČFK, v roce 2018 obdržela Zlatý střevíček na Zlín Film Festivalu za své přínosy kinematografii pro děti. V roce 2019 jí byl udělen Řád Ľudovíta Štúra 1. třídy, v roce 2024 obdržela Děkovnou medaili a čestný doktorát od Masarykovy univerzity. V roce 2016 dostala Cenu Hanno R. Ellenbogen za svoji odvážnou snahu proti korupci, což dokazuje její odvahu jak v umění, tak v politice.

Dnes Magda Vášáryová i nadále aktivně působí ve veřejném životě. Přednáší, píše a komentuje aktuální události. V rozhovorech pro různé média vyjadřuje obavy o nedostatek českého sebevědomí a důrazně zdůrazňuje, jak důležitá je kultura. Aktivně se angažuje v podpoře progresivních politik a bojuje za práva žen, a její přístup k ženským právům je neustále inspirativním prvkem v její práci.

V debatách o nenávistných projevech předává rady, jak si uchovat svou morální hodnotu. Její hlas je stále slyšitelný a činný, například v podcastu TOPAZ, kde se zaměřuje na důsledky zpětné vazby a jejích vliv na lidi. Její názory na sociologii a mezinárodní vztahy rezonují nejen s odborníky, ale i s širokou veřejností.

Mezi její literární práce patří také „Diskrétní průvodce: …co možná nevíte o společenském chování“ (2000), který nabízí cenné postřehy o etiketě a chování v různých situacích, posilující tak její status jako intelektuálky a odbornice na sociální chování.

Magda Vášáryová zůstává inspirující postavou – ženou, jež překonala hranice umění, diplomacie a politiky, a to vždy s elegancí a odhodláním, a přispěla k rozvoji československé kinematografie a obraně ženských práv ve společnosti.