Architektka prázdnoty: Portrét ženy, jež si zvolila temnotu

Žena, která se rozhodla sloužit zlu, nečiní tak z nenávisti, ale z úplného vyhasnutí soucitu, což odráží její vnitřní emocionální prázdnotu. Vybrala si, aby se stala středem vlastního vesmíru, přičemž všechny ostatní, včetně dětí a partnera, považuje jen za pouhé rekvizity sloužící jejímu pohodlí či sebehodnocení.

Žena, která se oddala zlu, obvykle nosí plášť vysoce ušlechtilých hodnot. Otvírá diskuzi o rodině, tradicích a oběti. Je mistryní divadelní hry, která dokáže předstírat bolest ve „své těžké roli“, zatímco v jejím okolí trpí duše těch nejbližších. Její zlo je ničivé právě proto, že je maskováno láskou. „Dělám to pro tvoje dobro,“ prohlásí, zatímco utahuje smyčku vzájemné izolace a manipulace, a vytváří tak temnou atmosféru.

Její taktika nespočívá v tvoření, ale v ovládání toho, co bylo vytvořeno jinými. Pro ni je služba zlu synonymem pro vysávání životní energie z každého, kdo si ještě uchovává kousek světla. Je to potichý proces „vyloupávání“ – den za dnem, rok za rokem, zbavuje své oběti snů, hlasu a sebeúcty. Dělá to s trpělivostí, přičemž ví, že oběti nemají kam utéct, jelikož jsou svázány nitěmi viny a povinností, zatímco se mění v oběti psychologického týrání.

Svědomí je pro tuto ženu překážkou, kterou sama odmítla, i když ji ráda využívá u ostatních. Rozhodla se, že se již nikdy nenechá zasáhnout bolestí druhých. Toto odpojení jí dává hrozivou výhodu: bez váhání může lhát, ničit s úsměvem a klidně spát, zatímco o kousek dál někdo trpí ve tmě. Její klid není mírem, ale spíše hřbitovní tichou, jež zakrývá její svědomí a nutí ji klesnout hlouběji do emoční prázdnoty.

Nejděsivější vlastností ženy oddané zlu je její schopnost znehodnotit prameny, ze kterých čerpá. Nejenže potrestá přítomnost, ale navíc krade i budoucnost. Vytváří systém, kde je pravda trestána a lež odměňována. Nutí své okolí, aby se stalo buď jejími komplici, nebo oběťmi. Nic mezi tím neexistuje. Domov, který vytváří, není přístavem, ale laboratoří, v níž se lidé mění v bezduché „onuce“, zatímco procházejí temnotou, jež zanechává stopy zla.

Na konci její existencialní cesty nezůstává nic, kromě samotné ženy. Královna na trůnu z trosek, ona, jež se rozhodla sloužit zlu, nakonec zjišťuje, že zlo je neukojitelný pán. Pohltilo nejen její schopnost milovat, ale i schopnost vnímat krásu a skutečně žít. Zbyla jen prázdná schránka, maska a mrazivé ticho, které se snaží přehlušit jakýmikoliv zvuky, aby nemusela slyšet ozvěny vlastní prázdnoty a aby mohla ignorovat temnotu, která ji obklopuje.