Věra Vlčková ztvárnila ředitelku ve filmu Vrať se do hrobu, premiéry se však nedožila

Herečka Věra Vlčková se narodila 9. května 1944 v Kroměříži, konkrétně na tehdejším předměstí známém jako Oskol. Její rodný dům už dnes nelze najít, neboť byl zničen v druhé polovině 20. století v rámci výstavby panelového sídliště.

Od mládí toužila Věra po divadle a již během svých studií na kroměřížské jedenáctiletce vystupovala na ochotnické scéně Pal Magneton. Ačkoli se po maturitě rozhodla pro učitelskou dráhu v ruském jazyce a tělocviku na Pedagogické fakultě brněnské Univerzity J. E. Purkyně, brzy si uvědomila, že to není to pravé. Proto se rozhodla studovat činoherní herectví na Janáčkově akademii múzických umění a na talentových zkouškách uspěla na první pokus. Školu dokončila v roce 1966, a vzápětí získala příležitost ztvárnit sestru Jiřinu Kotovou ve méně známém psychologickém kriminálním dramatu režiséra Juraje Herze s názvem Znamení raka. Počátkem své kariéry nastoupila do angažmá v ostravském divadle, ale zůstala tam krátce. Po svatbě s plicním lékařem Josefem Vocelkou se přestěhovala do Plzně, stala se součástí Divadla J. K. Tyla a začala spolupracovat s režisérkou Evou Sadkovou.

Na její talent nezapomněl ani filmový režisér Herz, který byl v roce 1967 fascinován morbidním názvem nového románu Ladislava Fukse Spalovač mrtvol. Okamžitě rozpoznal potenciál děje a pro jeho filmovou adaptaci se nadchl, aniž si přečetl knihu. Společně s Fuksem napsal scénář. Hlavní roli obsadil Rudolfa Hrušínského a Věře Vlčkové přidělil malou roli anonymní lehké holky. Film sklidil řadu ocenění a byl vybrán, aby reprezentoval Československo na filmových Oscarech. Ale následně byl na více než dvacet let uložen do archivu.

Věřina herecká kariéra byla přerušena narozením syna Josefa v roce 1971 a o pět let později se jí narodila dcera Barbora. Postupně se na jevišti vyprofilovala od jemných naivek k složitým psychologickým rolím, její doménou byly velké hlavní role v českém i světovém dramatu. Divadelní odborníci se shodovali, že její výkony se vyznačovaly hlubokým vnitřním prožitkem, přirozenou noblesou a vznosností.

Věra Vlčková však nebyla známá pouze svým hereckým talentem, ale také svou krásou a přitažlivostí. Její charisma okouzlilo nejednoho muže, ačkoliv byla vdaná. Například herec Miroslav Rataj prozradil, že se do ní zamiloval při zkoušení hry Vojnarka. „Na jevišti jsem se pak před Věrou styděl a bál se, že moje zamilovanost bude patrná nejen jí, ale i divákům a jejímu manželovi, který byl mým dobrým známým,“ přiznal.

Byla také známá svým velkým apetitem mezi kolegy. René Přibyl vzpomínal na historku, kdy v Plzni odehrála svatební představení. Ačkoli byla těhotná, nechtěla chybět. „Bříško nějak zakryjeme,“ prohlásila sebevědomě. Na scéně pak místo rekvizit přistála skutečná grilovaná kuřata, což na pět minut vyřadilo Věru z role, když se pustila do jídla. Diváci se bavili.

I nadále příležitostně hrála ve filmech. V kriminální komedii Muž z Londýna se objevila jako recepční v hotelu, v další kriminálce Případ mrtvého muže, kterou režíroval Dušan Klein, ztvárnila ženu číšníka Ladislava Voráče, kterého hrál Josef Somr. Oba filmy vznikly v roce 1974. Do konce dekády však neměla další příležitosti, neboť se věnovala rodině a práci mimo Prahu. Její kariéra se opět rozšířila na počátku osmdesátých let, když v roce 1981 přijala angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, dnes známém jako Švandovo divadlo na pražském Smíchově. Na jeho jevišti znovu excelovala jako představitelka emocionálně nabitých a psychologicky složitých postav, ale nevyhýbala se ani komediím.

Její spolupráce s filmem a televizí se začala slibně rozvíjet. V roce 1982 si zahrála v televizní inscenaci Milostný poločas a také v dramatu ze současného anglického venkova Farma, pod režií Evžena Němce. O rok později se znovu objevila před kamerou v jednom z mála předrevolučních snímků s romskou tematikou, v Kleinově kriminálce Radikální řez. Zde ztvárnila Kristýnu Rumlovou, manželku architekta Roberta Rumla, kterého hrál Ilja Racko. Klein jí poskytnul další zajímavé příležitosti. V komedii Jak básníkům chutná život, uvedené v roce 1987, opustila detektivní žánr a ztvárnila primářku chirurgického oddělení s přezdívkou Obočenka. O dva roky později ji stejný režisér obsadil do komedie Vážení přátelé, ano, kde hrála manželku hlavního hrdiny, režisérku Ivanu Berkovou. Tím však výčet jejích rolí rozhodně nekončil. V roce 1984 jí vybral Antonín Moskalyk pro roli německé matky frau Melnik ve válečném dramatu Kukačka v temném lese.

Vlčková se také zkusila v televizních seriálech. V roce 1986 si zahrála malou roli prostitutky ve zralém věku v epizodě Valutová příhoda ze seriálu Malý pitaval z velkého města. O rok později se objevila v epizodě Laková krabička na čaj v seriálu Panoptikum Města pražského, a v roce 1989 hrála komornou Klementínu Boatierovou v epizodě Jed, která byla součástí koprodukčního seriálu o vývojových metodách policejního vyšetřování Dobrodružství kriminalistiky. Znovu se tehdy setkala s režisérem Moskalykem.

V roce 1989 se objevila v komedii Milana Šteindlera Vrať se do hrobu!, kde ztvárnila ředitelku gymnázia. Film měl svou premiéru v létě 1990, avšak Věra Vlčková již více než půl roku byla pohřbená na hřbitově v Kroměříži. Zemřela 21. prosince 1989 v Praze ve věku pouhých pětačtyřiceti let, a její odchod zasáhl mnohé jako rána z čistého nebe. Ještě během natáčení Šteindlerova snímku byla plná vitality a energie, své okolí neustále obdarovávala dobrou náladou. Dlouho se mělo za to, že zemřela na infarkt, až později vyšlo najevo, že podlehla zákeřné nemoci. O této nemoci něco málo věděla její kolegyně z divadla. Marta Vančurová vzpomínala, že o svém zdravotním stavu nemluvila, ale jednou jí řekla: „Už nikdy nebudu jako dřív.“ Vančurová si později uvědomila, že se její slova týkala nemoci. Další její kolega, Zdeněk Žák, poukázal na to, že se s ostatními rozloučila na konci června, v září se objevila v paruce a v prosinci již zemřela. Na ni však vzpomínal vždy v dobrém. Byla to osoba, která podle něj nikdy nezkazila žádnou legraci. „Za socialismu jsme jezdili ve třech lidech na pionýru po Praze v noci. Vyšli jsme z klubu lehce ovíněni, Věra pak celou noc cestovala tramvají po Praze a ráno šla rovnou na zkoušku. Vždy usnula v tramvaji, na konečné ji vzbudili, ona si přesedla do jiného spoje a takto cestovala až do rána,“ řekl nedávno tisku.

Věra Vlčková, jako energická a sympatická žena, zůstala hluboce zapsaná v srdcích diváků, kteří ji měli možnost sledovat nejen v divadle, ale i ve filmech jako Vrať se do hrobu, kde skvostně ztvárnila ředitelku. Její odkaz žije dál.