Ve svých dvaceti dvou letech byla Anna Slancová jednou z těch, kdo se nebojí okusit adrenalin a snáší rizika.
Jízda na závodním kole, rychlost, napětí. Její tělo bylo v kondici, a jak už to tak bývá, v hlavě měla vše srovnané. Adrenalin byl neoddělitelnou součástí jejího života. Když však došlo k pádu během závodu na kole, všechno se změnilo. Pád, který byl obyčejný, nikoli dramatický. Prostě zlomení, po kterém se všechno změnilo.
Náraz, intenzivní bolest v oblasti zad a zvláštní klid. Anna zůstala při vědomí. Všechno si vybavovala, včetně okamžiku, kdy pocítila, že nohy přestávají poslouchat. Bez křiku, bez hysterie. Jen tiché pochopení, že to, co se stalo, není běžnými zraněními. Tento risk se neměl udát.
Úraz se stal během závodu, v prostředí, kde se bolest neberou jako překvapení.
Ale nikdo nepočítal s tím, co přišlo. Anna od první chvíle rozuměla, že situace je vážná. Nohy nereagovaly, tělo neposlechlo. I po nehodě byla plně při vědomí a vzpomínala na každý detail. Tento moment ji provází dodnes – ne jako trauma, ale jako zásadní zlom v jejím životě na vozíku.
Uplynuly tři roky od nehody. Dnes má Anna pětadvacet let. Tři roky intenzivní rehabilitace, přetváření každodenního života a vyhledávání nového rytmu existence. Nešlo pouze o obnovení tělesné funkčnosti. Šlo o návrat do psychického klidu. O přijetí skutečnosti, že starý život skončil a nový je třeba budovat od základů.
„Život jsem si neuvědomovala dostatečně,“ říká s otevřeným srdcem.
Ne jako výčitku, ale jako popis skutečnosti. Hodnota něčeho se ukáže až ve chvíli, kdy o to člověk přijde. A není to jen o sportu. Jde o každodenní věci, které většina z nás bere jako normální. Být schopný jít na záchod. Odloučit se od domu. Nemuset se bát schodů, obrubníků, sněhu.
Změna myšlení se dostavila postupně. S rehabilitací, změnou prostředí a lidmi, které na cestě potkala, včetně těch, jako je Anna Slancová. Lidé na vozíku jí ukázali nový pohled na věc. Ne v soucitu, ale svým způsobem bytí. Jak dokážou žít, i když mají omezené možnosti. Tehdy přestala klást otázku „proč já“ a začala zkoumat, „co dál“.
Velkým zdrojem síly se stala komunita, která ji podporovala i po jejím úrazu.
Naopak. Pomohli jí vrátit se zpět mezi lidi, restartovat život a zajistit, aby se necítila izolovaná. Postupně se začala vracet ke sportu, i když v jiné formě. Basketbal na vozíku, sjezdový handbike, paralyžování, monoski. Pohyb zůstal, ale nabral jinou podobu – i rizika spojená s novými aktivitami.
Rozhovor, který jsem sledoval v televizi, jsem vnímal jako reflexi. Bylo to o smíření. O přijetí nové reality a snaze užívat si života v rámci nových možností. Anna dnes nevnímá svůj pád jako tragédii. Mluví o něm jako o události, která jí donutila zpomalit, přemýšlet a učit se vážit si věcí, které dříve považovala za samozřejmost. Rozhovor, který jsem sledoval v televizi, mě oslovil víc než jen jako diváka.
On přežil. Ale měl to těžší než Anna. Trvale na vozíku. A s něčím, s čím se vyrovnával mnohem hůře.
Sedm let jsem mu pomáhal. Sice se mu to dařilo, ale některé situace se už staly neúnosnými. Ne proto, že bych nechtěl. Ale na věci se někdy musí pohlížet z jiného úhlu.
To je důvod, proč dnes říkám, že příběh Anny Slancové je ten lepší z těch horších. Protože má perspektivu. Může se pohybovat. Má kolem sebe lidi, kteří ji podporují. Směřuje vpřed, a to i ve světě extrémních sportů, které jí znovu dávají pocit svobody.
Zažil jsem i jiný konec. Lidi bez vize, bez středobodu, bez možnosti zapojit se. Z těchto lidí se pak často nestávají hrdinové, ale zatrpklí, zlí a uzavření jedinci. Ne proto, že by byli zlí, ale protože život bez naděje je pomalu ničí zevnitř.
A právě proto má příběh Anny Slancové ještě jiný rozměr.
Je to lehká výstraha. Stačí chvilkové rozptýlení, zbytečný risk nebo blbnutí ve sněhu, pocit, že „všechno je pod kontrolou“. A život se může změnit, ať už k horšímu nebo do komplikovanějších podob. Je to o bolesti a přijímání reality, kterou nelze ignorovat.
V této chvíli, kdy zasněžené ulice vyzývají k nebezpečným činům, je důležité si to připomenout. Některá rizika nelze vzít zpět.
Děkuji za každou zpětnou vazbu a komentář.
A vaší podporou pomáháte, aby tento text nezapadl v záplavě informací, ale dostal se k lidem, kteří mohou mít z jeho obsahu prospěch.
Pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete tak učinit i symbolicky pomocí příspěvku. Děkuji vám za to ze srdce,
David
Zdroj:
TV Nova – Snídaně s Novou, rozhovor, 9. 1. 2026
